Každý starosta očekával od Evropské unie především peníze. Že tedy do rozpočtu města natečou z evropských fondů peníze na stavby, které chtějí občané prostřednictvím členů zastupitelstev obcí
To se splnilo tak napůl. V některých městech se skutečně postavilo, co chtěli. Někde však se postavilo něco, co tak úplně nechtěli. A někde nedostali vůbec nic.
První varianta nastala, pokud byl dobře napsán operační program, město mělo peníze na spoluúčast, město bylo dobře zapsáno u rozhodujících politiků (ideálně totožná stranická příslušnost se starostou) a město bylo bez sankcí schopno stavbu realizovat, hlavně bez pokut a vracení dotace. Někde ale postavili, co úplně nechtěli, jen aby nějaké peníze z Evropské unie na cokoli dostali - „chtěli psa a dostali alespoň kočku“. Proč by nevzali kočku se slevou 85 %.
Poslední varianta dopadla především na ty neangažované – kdo neměl politické zastání, nedostal nic. Někdy se toto prokletí dalo překonat mimořádně kvalitními podklady, tedy prvotřídními žádostmi o dotaci. A taky mimořádnou aktivitou, tedy počtem žádostí na různá místa. Optika starosty je jasná – šlo a jde o peníze.
Nicméně z hlediska celkového je Evropská unie obrovským přínosem pro náš stát. Vrátili jsme se do západoevropského civilizačního okruhu. Můžeme svobodně jezdit po celé Evropě, pracovat tam, bydlet, podnikat. Všechny výše uvedené problémy s dotacemi nemohou pokazit tento celkový dojem. Orgány EU je však třeba směřovat tam, kam potřebujeme – oni nejsou našimi nepřáteli. Musíme s nimi mluvit a říkat jak, co má být. Důležitou složkou této komunikace jsou právě poslanci v Evropském parlamentu, jsou přímo voleni a každý evropský úředník by před nimi měl stát v pozoru.
